Začal jsem připravovat podklady pro projekt – požadavky, business case a tak. – a domlouvat si alokace s klukama od vývojářů. Protože jsme chtěli projekt řídit my, PMko byl kolega z kanceláře. Pořád jsme řešili různou administrativu – je až neuveřitelný, kolik papírů musí naše digitální firma vygenerovat, než se otevře projekt.
Zhruba po týdnu jsem začal otvírat technické otázky. Šel jsem za chlapíkem, který měl dělat technickou analýzu, a zjistil jsem, že dostal za úkol udělat prezentaci o tom, jak to máme rozbitý, že to neefektivně opravujeme a jak to hodláme změnit. WTF?! Říkám mu, že s tímhle jsem byl na seanci před manažerstvím před týdnem a že na to otvíráme projekt. „Já dostal za úkol udělat prezentaci, tak sorry“. Od koho? Od afektovaného ředitele, říkejme mu třeba Pavel. No mám dost. Říkám to šéfovi a jeho odpověď je ještě zajímavější: „Víš, my sme se domluvili s Pavlem, že ten projekt si jako vezmou oni. Mě to k nim i víc zapadá, souhlasíš se mnou, viď?“ V tu chvíli mi to docvakly tři věci.
- Můj šéf nechce řešit prezentaci na steeringu, aby mu otevřeli projekt. On vlasně nechce řešit nic a nidy. Zasranej vohnout.
- Ředitel Pavel, byl v nervech, protože si uvědomoval, že jediný, kdo může přijít s nápravným projektem na náš produkt, může být jen on, neboť je to právě jeho židle, která by se začala pohupovat.
- Vznikla mezi nimi nějaká dohoda, díky které se přestala pod mým šefem tak houpat jeho vlastní židle.
Tomu Pavlovi to ani nevyčítám, jednal instinktivně. Pud sebezáchovy. Druhá věc je, že jsem později stejně zjitil, že je to svině. A můj šéf? Ten už je naštěstí historií. Teď to ku*ví zas jinde.
Četl jsem kdysi článek, že korporace zjistí, že je zaměstnanec neschopný, po asi 3 letech. V případě mého bosse to trvalo asi 5. No, fakt je ten, že byl na odstřel už asi 3 roky, co jsem tak slyšel, ale každý reorg záhadně přežil.
Asi díky podobným dohodám… 🙁