Nejsem na tak vysoké pozici, kde bych mohl sledovat denně boje o moc, křeslo, lidi…anebo holou pr**l…ale když je člověk jen trošku vnímavější, dají se vysledovat u konkrétních lidí určité vzorce chování. To pak můžete, s určitou přesností, předpovídat jejich další kroky.
Náš příběh se odehrál někdy v roce 2010. Řešil jsem tou dobou neustále problémy s naším produktem. Každý fix sice opravil chybu, které jsme se potřebovali zbavit, ale vytvořil další chybu, na kterou jsme přišli třeba za 14 dní – v enterprise systémech to není nic neobvyklého. Tahle situace trvala asi 4 měsíce. Došlo mi, že tahle metoda nemá žádnou budoucnost a rozhodl jsem se tedy, že si připravím data, plán a poinforumuju CTO a manažery o tom, jak to jde. Teda spíš nejde. Jednou za 14 dní mají CTO a jeho manažeři seanci, kdy sedí celý den zavření v místnosti a střídají se jim tam různí vocasové s prezentacemi. I já jsem se rozhodl stát se takovým vocasem.
Prezentaci jsem vařil několik dní. Ono to totiž není žádná sranda – dostal jsem slot 10 minut odpoledne. Manažeři už ani neposlouchají, co jim tam člověk vykládá. Žádné dotazy, žádný výstup. Připravil jsem si tedy krátkou úderku s rekapitulací všech problémů, jejich řešením, výčtem mandays které jsme na tom propálili a pak plán co s tím dál.
„Takže co po nás teda chceš? Prachy? Lidi? Neměli byste ty problémy teda řešit ňák líp?“, zazněla otázka od jednoho ředitele. V tu chvíli, kdy mě propaloval laserovýma paprskama z očí, mi to nedocházelo. Říkal jsem si, proč tak afektovaně reaguje? Neměl by být rád, že chci ty problémy řešit koncepčně a ne jen látat díry a vysávat jeho lidi a zdroje? „Chtěl bych, abyste mi řekli, že souhlasíte, že nemá smysl ty problémy řešit takhle, a dali si závazek, že alokujete lidi ze svých týmů do projektu, který bych rád otevřel.“ Ten den jsem o tom ještě dost přemýšlel. Potkal jsem se ještě večer se šéfem. „Vyser se na to, zkusíme to nějak udělat“. Ten ředitel byl afektovanej proto, že před X lety byl manažerem oddělení, které mělo na starosti design a vývoj toho produktu. Bullseye! To asi zabolelo, poslouchat od nějakého floutka, že jeho produkt stojí za h*v*o. A ještě před jeho šéfem a dalšíma.
To bylo v době, kdy už jsem neměl o svým šéfovi nijak valné mínění. On byl typ člověka, který není schopný obhájit vůbec nic. Dlouho jsem to nemohl pochopit, jak může bejt tak neschopnej, když dokáže vykecat díru do hlavy snad každýmu. Řešení týhle hádanky bylo jednoduchý – on nechtěl. Musel by něco řešit, někam jít, něco vysvětlovat, o něco žádat…a z toho ho bolela vždycky hlava, jak se mi jednou svěřil. Takže mě překvapil. Nejspíš si uvědomoval, že jeho oddělení musí s něčím přijít, jinak ho škrtnou.
A pak se začaly odehrávat podivný věci.