Práce v korporaci s sebou nese nemalá rizika. Všadepřítomný stres a obavy o svojí pozici jsou enormní. To je totiž tak:
Firmě se vede „dobře“, a tak se vedení rozhodne, že koupí jinou firmu anebo se sloučí dvě pobočky v rámci skupiny. Logicky se poté hledají průniky lidí/pozic v obou firmách, pár (desítky/stovky) lidí se vyhází, firma ušetří operativní náklady, všechno se to zapije jako monstrózní úspěch, který oddělení interní komunikace omýlá…do další akvizice/sloučení. A takhle je to každý půlrok, maximálně každý rok.
Jak jsem psal, ten tlak na korporátní jedince je obrovský a každý se s ním vyrovnává jinak. Někdo zahájí tůru rektálního alpinismu, a začne lézt někomu do pr*ele. Někdo už v nečí pr*eli je (prozíravý jedinec) a někdo zjistí, že je sice něčí pr*eli, ale ta pr*el je špatná.
A pak jsou tací, kteřým prozmněnu z pr*ele létají cáry – to musí být stres…
A to byl asi příběh člověka, který za sebou nechal tuto spoušť.
Život v korporaci není žádný med a je opravdu jen pro otrlé.
Chudák