Takhle jste jistě už párkrát na otázku „Tak povídej, jaký je ten nový šéf!“ svým polovičkám doma odpověděli. A často to tak objektivně je. Jenže víte co, může přijít další šéf, který je vlastně ještě horší a to pak člověk rád vzpomíná na toho šéfa na ho*no, který byl před ním. Skoro mi to připomíná situaci s pražským magistrátem, kdy se leckomu může stýskat po Bémovi a možná i po Krnáčové, ale to zase jiný příběh.
Do Korporace nastoupil asi před čtyřmi lety. Sáčko, tenisky a „to zrušíme“ bylo jeho poznávací znamení. Pan Na Ho*no, jak mu říkejme, byl mladý, energický a na pozici senior manažera nastupující chlapík, který věděl, co je třeba. Všechno starý musí jít do hajzlu a místo toho dáme nový a lepší (a opensource, protože je zadarmo). Jasně, to je dobrý plán, že? Jenže já už se nějakou dobou v Korporaci pohybuji, pár šéfů už jsem měl a vím, jak to chodí. Každý nový manažer musí přijít s něčím, nějakým zlepšovákem a hlavně aby to ušetřilo peníze, rozumějte lidi, protože to je v korporaci nejtoxičtější náklad. Na naší první schůzce jsem se dozvěděl, Co všechno změníme nebo zrušíme. Já jsem ale na tyhle nekňuby připraven a „vytáhl jsem ze šuplíku“ word s tím, co vše by bylo potřeba pořešit, abychom To mohli zrušit, který jsem sepisoval pro jeho předchůdce, který chtěl rušit. Po pár měsících s tím přestal otravovat. Jeho plán z prvních týdnů v Korporaci se nezrealizoval. Už není manažerem.
No a s manažerem Na Ho*no to bylo první rok-dva docela složité. Dost tlačil na sílu věci, které prostě nebyly reálné, na protiargumenty moc nedával a jakmile si něco vzal do hlavy, bylo téměř nemožné mu to rozmluvit. Navíc dost často ani nevysvětlil pozadí jeho úkolů, což situaci taky moc nepřidá. Tohle je vlastně jedna z nejhorších vlastností manažerů. Jako rozumný člověk si uvědomuji, že manažer dostal úkol, a musí se s ním nějak popasovat, jenže bez popsání toho pozadí je to dost těžké a člověk si tak nějak vybuduje takovou tu apriori rezistenci, naopak kdyby mi to řekl na rovinu, měl bych pro něj pochopení.
Tyhle oťukávačky trvaly asi dva roky, pak jsme si na sebe zvykli. Já pochopil, co on potřebuje a zapracoval jsem to do svého myšlení, a on pochopil, že nemá smysl kecat mi do toho, jak to doručím. Jasně, občas nějaké to zpožděníčko, ale tak to se stává, že? 😉 Vlastně jsme si pak vybudovali docela dobrý vztah. A pak přišla reorganizace.
Už je to nějaký ten měsíc, kdy jsem přeorganizován. Tentokrát to vypadá, že se mě to i dotkne. Naše struktura se transformovala z klasické na agilní, plná různých trajbů a skvodů a po teamsech hemžící se samými čeptr lídy a skram mástry. A jako v každé reorganizaci, i tentokrát nastaly chyby, kdy se projekťák dozvěděl, že je vývojář, vývojář že je DevOps apod. Jedna taková chyba se týka i mě. Kontaktoval jsem mojí HRysu – ta vlastně už taky tak nějak neexistuje (prostě v te Korporaci už není žádný pevný bod!) – a ta mne odkázala na mého manažera.
Skoro dva měsíce je můj šéf. Ještě jsme spolu nemluvili. Ani v případě, kdy nastal průser jako kráva na infrastruktuře, které zpravila řeším v tandemu s mým nadřízeným. Tentokrát to bylo jiné. Divné. Neodpovídal, nezvedal telefon, nevěděl jsem nic. A nejen já. Je to divný uhánět šefa, aby odpověděl.
S chybou u mé pozice jsem se obrátil na manažera. Nezvedá, zprávu si přečetl, nevolá, neřeší, nevím…
„Tak co, jaká je ten nový šef?“
„Víš, ten nový šéf je úplně na ho*no.“